Běhání v Peru VI. – v džungli

O možnosti běhání v džungli v období dešťů jsem měl určité pochybnosti, ale běžecké boty jsem samozřejmě sbalil s sebou.
Nakonec jsem na místě zjistil, že ne všech 35 kilometrů tras v okolí ubytovny je zcela pod vodou, a hned první den pobytu jsem si tedy krátce před obědem připravil běžecké boty, dlouhé kalhoty (jakožto částečnou ochranu před hadím uštktnutím) a moirové tričko, které půjde snadno ždímat.
Venku bylo přes třicet stupňů a téměř stoprocetní vlhkost. Kompas jsem nebral – musím dávat pozor na cestu.
Prvních sto metrů jsem se vydal ještě chůzí v holinkách přes hlubokou louži. Poté už jsem nazul boty a vyběhnul. Cestou samé kořeny, zatáčky, o chvíli později bahno, ještě více bahna, hluboké louže, občas bahnité klesnutí po rozbořených schodech k bytelné lávce přes říčku a opět výběh vzhůru. Netřeba zmiňovat obíhání, přeskakování, podlézání i přelézání spadlých stromů a větví. Netrvalo dlouho a byl jsem celý od bahna. To by vlastně ani tolik nevadilo, ale bahno hrozně klouže, což bylo skutečně nepříjemné. Rezignoval jsem rychle na pokusy vyhnout se nejhlubším kalužím a soustředil se, abych v bahnu (mockrát) neupadnul. Hodněkrát jsem zbloudil z cestičky na nějaké boční, které brzy končily a musel se vracet. Cestou jsem si připadal jako trénující kolumbijský partizán. Pak jsem si ale vzpomněl na plzeňské orientační běžce, kteří by se zde jistě cítili jako ryby ve vodě, zatnul zuby a zarputile se potil dále.
Zejména ke konci jsem byl ve spleti stezek trochu ztracený, ale po troše bloudění se dostal zpět k holinkám. Ty jsem vzal do ruky a prošel bahnem zpět “domů”. Hurá do bahnité sprchy, na oběd, doplňovat tekutiny a potom zaspat největší vedro.
V dalších dvou dnech jsem už nazouval s ohromným odporem mokré smradlavé boty, ponožky, tričko i slipy. Objevil jsem o maličko sušší cestu, která měla o trochu více než pět kilometrů. Vlastně pořádné bahno a kaluže byly jen na 13. až 21. minutě. Doběhnul k jezeru, snažil se tam pozorovat pár minut vzácné vydry (neúspěšně) a po desetiminutové přestávce běžel zpátky. Každých pár desítek metrů jsem vyplašil nějaká zvířata, často ptáky, ale zřejmě i nějaká větší. Nejvíce se ovšem vyděsila anglická botanička prosekávající cestu mačetou.
Po běhu jsem vlezl pod vodu, smyl z oblečení nějaké bahno, vyždímal a dal ho neúspěšně sušit. Vypil jsem litr nebo dva vody, odpočinul si a vyrazil do terénu nebo na jídlo s turisty. Kupodivu mě ani tak nebolely a nebolí nohy, jako spíše paže (asi ze všech těch náročných pohybů, uklouznutí a vyhýbání se všem překážkám).

23.2. – 52 minut v džungli
24.2. – 2 x 34 minut v džungli (10 min pauza)
25.2. – 32.5 a 31 minut v džungli (10 min pauza)
26.2. – volno
(27.2. – Lima: 55 minut, relativně svižně, výběh schodů asi 50 výškových metrů)
(28.2. – Lima 62 minut, volně, beton)