Běhání v Peru IV. – ve 4000 metrech

Když se chce, všechno jde. Stačí si jen nařídit budíka na 5:45, obléci se, trochu rozcvičit, zapomenout na to, že jste v nadmořské výšce téměř 4000 metrů a vyběhnout.

Puno
Do výšky 3900 metrů nad mořem jsme přijeli večer.
Druhý den jsem zvolil jako aklimatizační a neběhal jsem.
Další den jsem vstával ráno už před šestou a vydal se do ulic města. Prvních deset minut jsem musel proběhnou městem. Klesal jsem k jezeru, takže jsem se na začátku ani příliš nezadýchal. Puno bylo brzy po ránu ještě relativně klidné, i když okolo trhu už bylo celkem rušno. Běžel jsem z kopce a raději velmi volně. Po deseti minutách jsem doběhnul na břeh jezera Titicaca a zde objevil bezvadný okruh v délce úplně přesně 2000 metrů. Jedinou jeho nevýhodou byl povrch: beton. K mému obrovskému údivu jsem nebyl jediným běžcem. Pár místních sportovců pilně trénovalo i v nadmořské výšce 3820 metrů! Směčka minimálně dvaceti bezdomovců (psů) si mě naštěstí nevšímala. Na teploměru bylo po ránu přibližně pět stupňů nad nulou. Sluníčko ale už v šest ráno pálilo a musel jsem svléknou mikinu. Po dvaceti minutách jsem zkoušel trošku přidat a zjistil jsem, že i v takové výšce to jde.
Cestou zpět jsem se opět promotal malými uličkami Puna mezi babičkami, které už na ulici rozkládaly své krámky. Ke svému velkému údivu jsem udýchal i osmdesáti metrové převýšení ke svému hostelu a po 41 minutách byl doma! Na břehu jsem běžel v tempu 4:40-4:45 na km!!!
11.2. – volno
12.2. – 3820-3900 metrů, 41 minut, 8.5km

Amantaní
Malinký ostrůvek uprostřed jezera Titicaca, kde se ještě dnes žije téměř stejně jako před tisíci let. Téměř žádná mechanizace, ani jedno auto, elektřina jen pro vybrané, kteří mají solární panely. Tisíce pradávných zvyků a krásní nesmělí indáni. Absolutní idyla, žádný stres, střídmá strava a spousta starců ve věku nad devadesát let.
Ti i jejich potomci jednoho rána cestou na políčko pozorovali na hřišti ve výšce 3980 metrů nad mořem jednoho bělocha, jak obíhá asi 450ti metrový stadion, tedy vlastně poměrně rovnou travnatou plochu – fotbalové hřiště. Někteří mávali, jeden stařeček tleskal, mnozí zdravili, ženy nesměle klopily zrak.
Já jsem zatím soustředěně běžel. Deset minut, dvacet minut, jedno kolečka za druhým. Trošku nuda. Nicméně pohledy na jezero Titicaca, bouřku nad ním a na celý ostrůvek plný tisíce let starých políček byly úžasné.
Běželo se mi velmi dobře, ale v takové výšce se nedá příliš zrychlit, protože pak se člověk zadýchá a jen velmi těžko vydýchá. Po 45 minutách jsem seběhnul ještě pár minut dolů. Běžel jsem v tempu asi 5:00 na kilometr a kdyby mě zahlédli ostatní pohodlní turisti, kteří jen ztěžka udýchali deset kroků do kopce, asi by sotva věřili svým očím.
Snídaně, převléknul jsem se (sprchu zde nemají) a hurá zpět na pevninu!

13.2. – 3980 metrů nad mořem, 48 minut, 9.5km

Doplnění
14.2. – Odjezd z hotelu už v 6.45, sraz na snídani v 6.15, takže jen zkrácený běh k jezeru, jedno kolečko (tempo 4:35/km!!!) a zpět. Aklimatizace probíhá extrémně rychle. Den ode dne o moc lepší!

14.2. – 3980 metrů nad mořem, 29 minut, asi 6km