Běhání v Peru VI. – v džungli

O možnosti běhání v džungli v období dešťů jsem měl určité pochybnosti, ale běžecké boty jsem samozřejmě sbalil s sebou.
Nakonec jsem na místě zjistil, že ne všech 35 kilometrů tras v okolí ubytovny je zcela pod vodou, a hned první den pobytu jsem si tedy krátce před obědem připravil běžecké boty, dlouhé kalhoty (jakožto částečnou ochranu před hadím uštktnutím) a moirové tričko, které půjde snadno ždímat.
Venku bylo přes třicet stupňů a téměř stoprocetní vlhkost. Kompas jsem nebral – musím dávat pozor na cestu.
Prvních sto metrů jsem se vydal ještě chůzí v holinkách přes hlubokou louži. Poté už jsem nazul boty a vyběhnul. Cestou samé kořeny, zatáčky, o chvíli později bahno, ještě více bahna, hluboké louže, občas bahnité klesnutí po rozbořených schodech k bytelné lávce přes říčku a opět výběh vzhůru. Netřeba zmiňovat obíhání, přeskakování, podlézání i přelézání spadlých stromů a větví. Netrvalo dlouho a byl jsem celý od bahna. To by vlastně ani tolik nevadilo, ale bahno hrozně klouže, což bylo skutečně nepříjemné. Rezignoval jsem rychle na pokusy vyhnout se nejhlubším kalužím a soustředil se, abych v bahnu (mockrát) neupadnul. Hodněkrát jsem zbloudil z cestičky na nějaké boční, které brzy končily a musel se vracet. Cestou jsem si připadal jako trénující kolumbijský partizán. Pak jsem si ale vzpomněl na plzeňské orientační běžce, kteří by se zde jistě cítili jako ryby ve vodě, zatnul zuby a zarputile se potil dále.
Zejména ke konci jsem byl ve spleti stezek trochu ztracený, ale po troše bloudění se dostal zpět k holinkám. Ty jsem vzal do ruky a prošel bahnem zpět “domů”. Hurá do bahnité sprchy, na oběd, doplňovat tekutiny a potom zaspat největší vedro.
V dalších dvou dnech jsem už nazouval s ohromným odporem mokré smradlavé boty, ponožky, tričko i slipy. Objevil jsem o maličko sušší cestu, která měla o trochu více než pět kilometrů. Vlastně pořádné bahno a kaluže byly jen na 13. až 21. minutě. Doběhnul k jezeru, snažil se tam pozorovat pár minut vzácné vydry (neúspěšně) a po desetiminutové přestávce běžel zpátky. Každých pár desítek metrů jsem vyplašil nějaká zvířata, často ptáky, ale zřejmě i nějaká větší. Nejvíce se ovšem vyděsila anglická botanička prosekávající cestu mačetou.
Po běhu jsem vlezl pod vodu, smyl z oblečení nějaké bahno, vyždímal a dal ho neúspěšně sušit. Vypil jsem litr nebo dva vody, odpočinul si a vyrazil do terénu nebo na jídlo s turisty. Kupodivu mě ani tak nebolely a nebolí nohy, jako spíše paže (asi ze všech těch náročných pohybů, uklouznutí a vyhýbání se všem překážkám).

23.2. – 52 minut v džungli
24.2. – 2 x 34 minut v džungli (10 min pauza)
25.2. – 32.5 a 31 minut v džungli (10 min pauza)
26.2. – volno
(27.2. – Lima: 55 minut, relativně svižně, výběh schodů asi 50 výškových metrů)
(28.2. – Lima 62 minut, volně, beton)

Běhání v Peru V. – V kopcích v Incké říši

Cuzco
Bývalé hlavní město Inků leží na konci údolí, ve výšce asi 3400 metrů nad mořem. Je to také jedno z nejkrásnějších měst v Jižní Americe, vystavěné na základech inckých chrámů.
Žádné běžecké informace jsem o tomto městě na internetu nenašel. Nejblíže do přírody to bylo směrem vzhůru, tak jsem první ráno vyběhnul právě tam.
Aklimatizovaný jsem už celkem dobře, ale prudké uličky a výběhy několika schodů by mi daly zabrat i v nížinách. Pomalu jsem doběhnul až téměř do 3700 metrů nad mořem k úchvatné památce Sacsayhuamán. Běžci sem mají neoficiálně vstup zdarma, navíc jsem objevil pěšinku, kterou jsme později vstoupili bez placení (jinak by nás vyšla vstupenka na 500 Kč – jsme cizinci…)
Zde se kopec trochu láme a já jsem se po nějaké době otočil a seběhnul zpátky do města.
Druhý den jsem opět se běžel podívat stejným směrem a ještě navštívil několik nádherných vyhlídek.
I třetí den v řadě jsem si naordinoval téměř desetikilometrový běh do kopce. Každý den jsem zdolal přes 250 výškových metrů na 4.5 km nahoru a poté dolů.
O pár dní později po příjezdu z “Valle Sagrado” jsem trať ještě zdokonalil a vytvořil pěkný okruh dlouhý 9.3 km, který běžím asi 48 minut. Celý je po asfaltu, prvních 28 minut až na pár krátkých úseků do kopce. V první části je řada psů, z nichž na mě většinou jeden až dva vrčí, ale předstírání sbírání kamene, případně pomoc místních je vždy zatím ukldnilo. Doprava je v sedm hodin ráno ještě minimální. Po dešti občas musím na silnici přeskočit pár potůčků. Přepadení by mohlo být dalším problémem, ale násilníci jsou relativně inteligentní a i přes moji barvu kůže dobře musí vidět, že nejcennější věcí, kterou u sebe mám jsou roztrhané boty, které už mají pár tisíc kilometrů za sebou.

vše 3400-3700 m.n.m.
15.2. – 49 minut, cca 9km, velké kopce, schody, apod.
16.2. – cca 50 minut, 9.5km, kopce
17.2. – 49 minut, 9.5km, kopce
.
.
.
21.2. – 9.5km, kopce, 49 minut
22.2. – asi 68 minut kopce, 12.2 km

Pisaq
Příjemná vesnička ve Valle Sagrado, obklopená inckými památkami. Pro běh jsem si vybral cestu podél řeky Vilcanota (později Urubamba). Byla spousta bahna, ale pěkně jsem se proběhnul. Tři dny v kopcích v Cuzco byly cítit, takže tempo asi nebylo moc rychlé.

2900 m.n.m.
18.2. – volněji 49 minut, asi 10.5 km

Machu Picchu
Tento den jsem poprvé za celou dobu v Peru selhal a díky velké akumulované únavě ráno nezvládnul vstávání před šestou hodinou. Naštěstí jsem dostal druhou příležitost odpoledne. Své “spolucestující” jsem nechal v lázních a sám jsem šel běhat. Tentokrát jsme byli na jednom z nejturističtějších míst v Jižní Americe vůbec: Machu Picchu. Přes most směrem ke zříceninám mě naštěstí hlídač nepustil: jinak by mě čekalo téměř 400 metrů převýšení a 7kilometrů běhu do kopce. Místo toho jsem se vydal po jediné jiné možné cestě: podél vlakových kolejí. Běh byl fantastický, po levé ruce řeka Urubamba, extrémně divoká, nad ní z obou stran alespoň tisíc metrů vysoké strmé svahy. Vše zelené a porostlé tropickým pralesem. Přímo nade mnou navíc bylo incké město Machu Picchu. Komplikací nebyl ani teplý deštík, občasné bahno. Jen jsem musel být opatrný při překonávání pár říček po pražcích. Běželo se mi skvěle a po dlouhé době jsem cítil, že mi běhání zase celkem jde. Bohužel jsem měl málo času, tak jsem se musel po 33 minutách otočit a běžet 36 minut v protisměru do kopce, než jsem se vynořil uprostřed turistické základny: vesnice Aguas Calientes. Nezapomenutelný běh!

19.2. – Machu Picchu (2000 m.n.m.) – volněji 69 minut, cca 13.5km
20.2. – zasloužené volno!

Běhání v Peru IV. – ve 4000 metrech

Když se chce, všechno jde. Stačí si jen nařídit budíka na 5:45, obléci se, trochu rozcvičit, zapomenout na to, že jste v nadmořské výšce téměř 4000 metrů a vyběhnout.

Puno
Do výšky 3900 metrů nad mořem jsme přijeli večer.
Druhý den jsem zvolil jako aklimatizační a neběhal jsem.
Další den jsem vstával ráno už před šestou a vydal se do ulic města. Prvních deset minut jsem musel proběhnou městem. Klesal jsem k jezeru, takže jsem se na začátku ani příliš nezadýchal. Puno bylo brzy po ránu ještě relativně klidné, i když okolo trhu už bylo celkem rušno. Běžel jsem z kopce a raději velmi volně. Po deseti minutách jsem doběhnul na břeh jezera Titicaca a zde objevil bezvadný okruh v délce úplně přesně 2000 metrů. Jedinou jeho nevýhodou byl povrch: beton. K mému obrovskému údivu jsem nebyl jediným běžcem. Pár místních sportovců pilně trénovalo i v nadmořské výšce 3820 metrů! Směčka minimálně dvaceti bezdomovců (psů) si mě naštěstí nevšímala. Na teploměru bylo po ránu přibližně pět stupňů nad nulou. Sluníčko ale už v šest ráno pálilo a musel jsem svléknou mikinu. Po dvaceti minutách jsem zkoušel trošku přidat a zjistil jsem, že i v takové výšce to jde.
Cestou zpět jsem se opět promotal malými uličkami Puna mezi babičkami, které už na ulici rozkládaly své krámky. Ke svému velkému údivu jsem udýchal i osmdesáti metrové převýšení ke svému hostelu a po 41 minutách byl doma! Na břehu jsem běžel v tempu 4:40-4:45 na km!!!
11.2. – volno
12.2. – 3820-3900 metrů, 41 minut, 8.5km

Amantaní
Malinký ostrůvek uprostřed jezera Titicaca, kde se ještě dnes žije téměř stejně jako před tisíci let. Téměř žádná mechanizace, ani jedno auto, elektřina jen pro vybrané, kteří mají solární panely. Tisíce pradávných zvyků a krásní nesmělí indáni. Absolutní idyla, žádný stres, střídmá strava a spousta starců ve věku nad devadesát let.
Ti i jejich potomci jednoho rána cestou na políčko pozorovali na hřišti ve výšce 3980 metrů nad mořem jednoho bělocha, jak obíhá asi 450ti metrový stadion, tedy vlastně poměrně rovnou travnatou plochu – fotbalové hřiště. Někteří mávali, jeden stařeček tleskal, mnozí zdravili, ženy nesměle klopily zrak.
Já jsem zatím soustředěně běžel. Deset minut, dvacet minut, jedno kolečka za druhým. Trošku nuda. Nicméně pohledy na jezero Titicaca, bouřku nad ním a na celý ostrůvek plný tisíce let starých políček byly úžasné.
Běželo se mi velmi dobře, ale v takové výšce se nedá příliš zrychlit, protože pak se člověk zadýchá a jen velmi těžko vydýchá. Po 45 minutách jsem seběhnul ještě pár minut dolů. Běžel jsem v tempu asi 5:00 na kilometr a kdyby mě zahlédli ostatní pohodlní turisti, kteří jen ztěžka udýchali deset kroků do kopce, asi by sotva věřili svým očím.
Snídaně, převléknul jsem se (sprchu zde nemají) a hurá zpět na pevninu!

13.2. – 3980 metrů nad mořem, 48 minut, 9.5km

Doplnění
14.2. – Odjezd z hotelu už v 6.45, sraz na snídani v 6.15, takže jen zkrácený běh k jezeru, jedno kolečko (tempo 4:35/km!!!) a zpět. Aklimatizace probíhá extrémně rychle. Den ode dne o moc lepší!

14.2. – 3980 metrů nad mořem, 29 minut, asi 6km

Běhání v Peru III. – v horách

Dvakrát jsem byl běhat u vesničky Yanque v nádherném údolí Colca.
Nadmořská výška: 3400 metrů. Běžel jsem pomalinku a opatrně. Po rovině to celkem šlo, kopce daly zabrat. Závěrečné schody před vesničkou a převýšení možná 50 metrů jsem vyběhnul s vypětím všech sil a dlouho jsem se pak nemohl nadechnout. K mé veliké radosti se ale i v takové výšce dá jakž takž klusat (tempo asi 5:20 na kilometr). Druhý den to dokonce bylo mírně lepší. V každém případě veliký zážitek v nádherné přírodě a mezi hrozně příjemnými lidmi.
Teď už se těším na běh v nížinách (2400 metrů nad mořem).

8.2. – 40 minut klus, nadm. výška 3400 metrů, asi 7.5km
9.2. – 41 minut klus, nadm. výška 3400 metrů, asi 7.7km

10.2. – 2400 metrů nad mořem
střídavý běh – kolečka 1120 metrů
5:05 – 4:30 – 5:03 – 4:41 – 5:05 – 4:31 – 5:08 – 4:30
(tzn. tempo 4:30 / 4:00 na km)
výklus 12 minut
Tempo rychlejších koleček = skoro nadoraz, těžko jsem popadal dech ve vysoké nadmořské výšce…
Přejezd do 3900 metrů nad mořem a zítra asi tedy volno!

Běhání v Peru II. – v podhůří

Arequipa
Zde jsem měl ohledně možnosti běhání několik obav. Za prvé jsem nevěděl kde běhat. Naštěstí jsem blízko centra našel park, okolo kterého se dalo běžet kolečko dlouhé více než kilometr. Mapa zde.
Druhou obavou byla samozřejmě nadmořská výška – 2380 metrů nad mořem. Měl jsem trochu problémy, nemohl jsem zrychlit a do kopce jsem se hodně zadýchával.
V okolí byla klidná, bohatá čtvrť, prakticky bez dopravy. Pokoušel jsem se běžet i za město, ale po kilometru jsem to vzdal. Neskutečný smrad projíždějících aut a hustá doprava mě odradila.
Nakroužil jsem tedy asi devět kilometrů v hodně solidním tempu pod 4:30 na kilometr.
V půl osmé už začal být problém smog z projíždějících aut.

Další den jsem si tedy přivstal a vyběhnul už v 6:30. Objevil jsem sportovní komplex, kde na tartanové dráze běhala spousta místních. Bohužel jsem jakožto nečlen nebyl vpuštěn dovnitř. Kdybych měl v kapse 2 soly, určitě bych se se strážcem domluvil. Vydal jsem se tedy trochu z centra, objevil další dráhu, tentokrát trochu terénní rozjezděná od aut, mírně rozkopaná, dlouhá asi 300 metrů, ale lepší než asfalt. Nejdříve jsem musel odehnat plno psů, kteří se po mně vrhnuli (na to stačí předstírat, že po nich házíte kámen), další kolečka už vrčeli méně a méně, až mě začali ignorovat. Nakroužil jsem tu asi tři kilometry.
Pak jsem ještě odběhnul tam, co včera, abych zkontroloval tempo (4:20 na km) a dal si poslední rychlé kolečko (pod 4:00 na km). Vydal se za mnou nějaký peruánský běžec, držel se mě, tak jsem chtěl dát ještě jedno kolečko, ale on už to zabalil, tak já taky. Ve 2400 metrech nad mořem to nechci zatím přehánět.

V Arequipě jsem tedy také nebyl jediným běžcem, což mě příjemně překvapilo!

Nad Arequipou se tyčí nádherné zasněžené sopky. Na jednu z nich se prý každý rok běhá závod. Možná je to nejextrémnější běh na světě: 17 km – start ve 2350 metrech nad mořem, cíl v 5822m!!! Rekord trati je mírně nad čtyři hodiny. Vítěz získá prémii v přepočtu 25.000 Kč.

nadmořská výška 2400 metrů nad mořem
5.2. – volno, přejezd, aklimatizace
6.2. – 40 minut – tempo asi 4:30
7.2. – 54 minut, tempo asi 4:20 a poslední km pod 4:00

Běhání v Peru I. – pobřeží

Lima
Hotýlek, ve kterém jsme byli ubytovaní, byl blízko pobřeží. Tam právě stavějí ohromnou zelenou promenádu. Běhal jsem tedy spíše po staveništi než v parku. Výhodou byla nepřítomnost dopravy. V Limě žije řada bohatých západním stylem, takže jsem nebyl jediným běžcem.
I ráno v sedm hodin bylo celkem vedro, obzvláště po příjezdu ze zimní Evropy. Většinu jsem odběhal po asfaltu, párkrát jsem se zatoulal na prašné cesty blíže k moři, ale ne na moc dlouho. Neměl jseam zájem o setkání s násilníky. Lima je jedním z nejnebezpečnějších měst v Jižní Americe.

1.2. – 35 minut volně, výběhy schodů 2x
2.2. – 45 minut volně, výběh schodů

Paracas
Turistické letovisko pro ty nejbohatší Peruánce a pro všechny cizince – asi 300 km na jih od Limy.

Běhání podél pláže, ve vesnici po asfaltu, za vesnicí po pláži a poušti. Opět i ráno v šest hodin bylo nepříjemné vedro.

3.2. – 50 minut
4.2. – 35 minut

Běhám v tempu odhadem 4:30 / km.
Celkem tedy asi 36km.